Chřest byl po staletí zelený, až koncem 19. století se objevila nová móda pěstovat ji zakrytou a do sklizně ji držet přísně mimo jakéhokoli slunečního světla, čímž jí zůstane bílá barva. Zelený chřest naopak absorbuje sluneční světlo a nejlépe co nejvíce. Díky tomu má nejen charakteristickou barvu, ale také typickou chuť.
Zelený chřest se považuje za afrodiziakum, protože se říká, že jeho výhonky stimulují krevní oběh v dolní části břicha a mají pozitivní vliv na libido. Země, kde se zelený chřest začal před staletími pěstovat, se nacházejí ve Středomoří (Francie, Španělsko, Itálie), nyní se však pěstuje v mnoha zemích světa, takže je dostupný téměř po celý rok. V naší zeměpisné šířce její sezóna začíná v dubnu – o něco dříve než sezóna bílého chřestu.
Zelená je výraznější i výživnější
Zelený chřest má aromatičtější a „zeleninovější“ chuť než bílý chřest. Neobsahuje prakticky žádný tuk a má jen málo kalorií, takže je první volbou pro labužníky, kteří dbají o svoji postavu. Oproti bílé má výhodu, že obsahuje spoustu chlorofylu, který ji zbarvuje do zelena a dodává jí nejen výraznější chuť. Je také mnohem výživnější než její bílá příbuzná, protože obsahuje mnohem více vitamínu C a betakarotenu (provitaminu A).
